Podnebí Botswany není jednotvárné. Období dešťů je většinou od listopadu do března, zatímco po zbytek roku jsou srážky vzácné. Teploty jsou v období sucha nižší než v období dešťů a zejména v sušších oblastech je poměrně velký rozdíl mezi denními a nočními teplotami.

     Rozloha Botswany je o něco větší než rozloha Francie, avšak na tomto území žije jen zhruba jeden a půl milionu obyvatel z nichž většina je usídlena kolem osy Gaborone – Francistown na východě země. Při průjezdu národními parky, které tvoří podstatnou část území Botswany, se tak člověk ocitne v lůně skutečné neobydlené divočiny.

U baobabu uprostřed pánve Nxai.

     Křováci nebo také bushmen, basarwa či Sanové či Khoiové jsou považováni za původní obyvatelstvo pouště Kalahari. Jsou světlejší a drobnější než ostatní černošské obyvatelstvo. Pro jejich jazyk jsou typické tzv. mlaskavky. Tradičně se živili jako lovci a sběrači a jejich společenství tradičně nebylo hierarchicky rozvrstveno. Dnes však jsou na svém historickém území v naprosté menšině a v podstatě se s nimi nesetkáte. Po staletí na jih Afriky pronikali v různých vlnách ze západní a centrální Afriky černošské bantuské kmeny (kmeny nigero-konžské jazykové skupiny), které žily ve vyspělejším společenství a které dnes tvoří základ moderního národa tswanů hovořícího jazykem setswana.

Buffallo campers pózují u termitiště v Central kalahari game reserve.

     Z hlediska bezpečnosti cestování po Africe se jeví Botswana jako ideální země. Je to země se stabilní vládou, demokratickým systémem a již mnoho let velmi rychle rostoucím hrubým domácím produktem a nejsilnější africkou měnou - pula. Na africkou zemi trochu nezvyklá charakteristika, nemyslíte? Je sice pravda, že hlavním tahounem národního hospodářství je těžba diamantů, avšak na infrastruktuře země je vidět, že zisky se investují pro blaho celého národa a nekončí jen v kapsách několika vyvolených, jak tomu v Africe bývá. Z toho všeho plyne, že se jedná o zemi velmi bezpečnou a v africkém kontextu velmi civilizovanou. Jedinou hrozbou pro obyvatele této země tak zůstává AIDS, kterým je nakaženo údajně až 40% populace a zásadním způsobem se i odráží na průměrné délce dožití.

Naše cesta Botswanou

     Dost ale obecného přehledu o Botswaně. Pojďme se podívat, jak se naše cesta dále odvíjela. „Caramba!“, zakřičel úředník na hranici na zmateného Jiřího. „Caramba!“, opakuje svá slova úředník znovu, když spatřil ten nejapný výraz v Jiřího tváři. Až na potřetí jsme se dovtípili, že požadavek úředníka za okýnkem byl naprosto legitimní. Ten hodný pán nechtěl nic jiného než pouze „car number“.

     Silnice z hranic do hlavního města Gaborone si stále udržovala jihoafrický standart, a tak cesta ubíhala dobře. Kousek za Gaborone vjíždíme do tmy, a tak se naše průměrná rychlost rapidně snižuje. Černoši u krajnice ve tmě opravdu nejsou vidět. Je třeba mít neustále na paměti, že bílé tenisky samy chodit neumí.Z Gaborone směřujeme na severozápad, stále po asfaltové silnici na Molepolole a dále na Letlhakeng, kde dotankováváme a opouštíme asfaltový povrch. K dokončení první etapy nás čeká ještě 103 kilometrů po prašné cestě k bráně prvního parku. Je už dost pozdě večer, když prvně stavíme na střeše našeho vozidla stany. Do tmy svítí jen plynová lampa a první vychlazená africká piva mizí v našich vyprahlých hrdlech.

Buffallo campers dokumentují stav zvěře :-)

     Ráno v 6:30 vjíždíme do Khutse game reserve. Vyhlížíme první zvířata, neboť všechny průvodce nás ubezpečují, že k pozorování zvěře je nejvhodnější právě doba úsvitu a doba soumraku. A skutečně prvních pár kousků antilop spatřujeme. Pak potkáváme v protisměru nějaké místní průvodce se skupinkou turistů. Průvodce nám sděluje, že po pár set metrech vlevo zaručeně uvidíme lva. Jak prosté: Just look to the left. A skutečně, po chvilce jízdy vidíme pár metrů od nás ve vysoké trávě majestátně vykračujícího lva. Jde podél cesty v našem směru a jsme mu úplně ukradení. Jedno z prvních zvířat, které jsme spatřili tedy byl lev. Pro začátek jsme tedy měli štěstí, neboť moc lvů jsme už pak na naší cestě neviděli.

     Relativně malá Khutse game reserve plynule navazuje na rozlohou obrovskou Central Kalahari game reserve, kterou máme v plánu celou přejet. Hned druhou etapu lze označit vpravdě za královskou. Zavede nás do 290 kilometrů vzdáleného kempu u vesnice Xade. Jen na ojedinělých úsecích nám stav cesty dovoluje atakovat dvacetikilometrovou rychlost. Při jejím překročení se stává ze zavazadlového prostoru našeho vozu mixér, který nekompromisně rozbíjí rozbytné, drtí drtitelné a lisuje slisovatelné. Jako bonus dostávám cestou pár ran střechou auta do hlavy. Při prvním písečném zapadnutí názorně demonstruji využití redukčních převodů a zúročuji fakt, že neřídím terénní vůz poprvé. Značnou část cesty přes Kalahari padá déšť. Nevysoká denní teplota, déšť a poměrně hustá vegetace se naprosto rozchází s představou o Kalahari, tak jak si ji každý z nás předem v hlavě utvořil. Jak jsme později zjistili, je tento park na zvěř o něco chudší než parky ležící severněji. Ač zde platí pravidlo vždy dojet do kempu do šesti hodin, tedy do tmy, je nám jasné, že opět budeme dojíždět daleko později. Večer, na jedné z technických zastávek, si Jiří na cestě v namoklém písku všímá čerstvých lvích stop. Hodlá je fotit, ale stačí jen malé zašustění listí u cesty a všichni jsme v autě než bys řekl lev. Náš příjezd ke kempu Xade doprovází pravá africká bouřka. Naštěstí jedeme jen po jejím okraji, takže se spíše kocháme blesky, které krájí všemi směry hustou oblačnost na obzoru. V kempu, který je kousek od jedné z dalších vstupních bran do parku nás po příjezdu kontroluje černý strážce – Markýz de Xade. Vše je v pořádku, ale Eso si s ním i přesto ještě dlouho do noci povídá ve sprše. Ostatně markýz se stává terčem našich vtipů i druhý den zrána.


pokračování